A jak jsem se vlastně stala vegankou?

Dnes se již cítím sebevědomě a silně v kramflecích. Mám skvělý pocit, že kvůli mým chutím neumírají žádná zvířata, snižuji svoji ekologickou stopu a také je můj život udržitelnější.
Mám jistotu, že moje jídlo bude pestré, zábavné a jeho výrobou nestrávím půl dne.

Jakmile je nějaká akce, svátek, slavnost, jsem vděčná, že mohu lidem prostřednictvím svých výrobků ukázat, že veganství není jen tofu a salát. Jen tak nějaká připomínka v duchu toho, že nebudu mít dostatek proteinu mě neznervózňuje a že se o to lidi stále snaží. 😀
Taky mám přehled o restauracích v Praze, kde se najedí jak masojedlíci, tak rostlinožrouti.

Ale co by to bylo za příběh, kdyby byl jen dokonalý a zalitý sluncem?
Ze začátku, tedy před 10 lety, jsem v tom hodně tápala. Prvotní impuls byl to, že mně maso vlastně nechutnalo nikdy, jedla jsem ho jen proto, že to bylo ,,správné“, jenže za společenskou správnost jsem byla potrestaná tím, že mě každou chvíli bolelo břicho a měla jsem po jídle pocit, že se už nikdy nezvednu.

A vlastně jsem zvířata vždy milovala, tak proč je konzumovat? Narazila jsem na video, záznamy z masného a mléčného průmyslu, tak jsem u něj půl hodiny brečela a od té doby jsem ho už nikdy(vědomě) nedala do pusy.
Ono to ale nebylo vůbec tak jednoduché, v dnešní době je na každém rohu obchod se širokou nabídkou rostlinných surovin, tehdy jsme ale byli rádi za bílé tofu v obchodě.

Takže se můj začátek spíše prolínal mezi vegetariánstvím a veganstvím, než jsem přešla na život úplně bez živočišných produktů, začala si kupovat veganské kuchařky, hledat inspiraci v zahraničí, ale také bojovat s rodinou.
Bála se totiž, že je to pro mě nebezpečné, co na tom vidím, že to přece nebude fungovat, když půjdu někam ven, nikde se nenajím.
Trvalo to dlouhých 5 let argumentací, sdílení hrůzných věcí, co se zvířatům dějí a hlavně vaření a pečení, kdy rodina zjistila, že je to celkem i chutné.

Období temna
Jenže jak se v tom nepřeberném množství informací vyznat? Jak poznat, který zdroj je správný? Nejsou informace o nabídce rostlinné kuchyně v restauracích zastaralé?
Jak si vlastně najít partnera vegana? A neženu všechno moc do extrémů?

Tohle všechno se ve mě prolínalo, včetně toho, že jsem všude okolo sebe viděla mrtvá zvířata – tedy na talířích ostatních a to je pro nás, citlivky, opravdu nepříjemná situace… Že nám nikdo nerozumí, že po jednom rozhovoru se mnou hned taky nejsou vegani, proč?
Celý svět stejně nespasím, má to vůbec cenu?

Kde nastal ten zlom?
Má to cenu a obrovskou. Jedním jídlem sice nezachráníme celý svět, ale díky tomu jedno zvíře přežije a to je tak krásný pocit… Jídlo je nevyhnutelná každodenní potřeba a všechno se počítá.
Našla jsem svůj způsob veganství (rostlinné stravy, chcete-li) a hlavně odstup od těch špatných věcí a dokonce mám i partnera, co vegan vůbec není.

A jde to… potají sice doufám, že se jím jednou stane, ale nejdůležitější je pochopení, z obou stran.
Nechci být ten agresivní vegan, co na okolochodící lidi pořvává, že jsou vrazi, chci být ta, díky které se ostatní cítí dobře, protože jim uvaří/upeče skvělé jídlo, když se zeptají, v klidu jim na cokoli odpovím.
A to je ta cesta, kterou jsem hledala, takhle se cítím dobře.

A přesně proto mohu pomoci i vám, abyste si nemuseli z tak velké části procházet tím, čím já.
Nejen, abych vám do začátku sdilela jednoduché, chutné a pestré recepty.
Také vám pomohu v orientaci ve všech potencionálních složkách, co mohou být ze zvířat, ale nevypadají.
Jsem tu ale i jako podpora na vaši cestě veganstvim.
Pomohu najít restaurace, kde se najite jak vy, tak vaší nevegansti přátelé, či rodina.
A v neposlední řadě také knihy, které stojí za to přečíst a posunou vás ve vaší ceste bez krutosti.

Mějte krásný den.

Péťa ♡